Jak myslí vý-robci-vojáři na děti
Hned v úvodu řeknu, že na malé děti (batolata, nemluvňata, říkejte tomu jak chcete) moc ne. Pokud se tedy nejedná o věc označenou jako "hračka". Pak na ně zase myslí až moc. Je to asi znak dnešní doby, ale zkusili jste např. nastartovat váš počítač za přítomnosti malého dítěte u klávesnice? Kolik operačních systémů nastartuje v pořádku? Jak dlouho vydrží dnešní úžasná a všudypřítomná elektronika v přítomnosti dětí v domácnosti? A co takový nábytek, stavební části, oblečení? Kolik výrobců se u svých produktů chlubí, že byly navrženy tak, aby ne jen přežili, ale i fungovaly po tom, co se dostanou do rukou malých dětí? Na palčácích by se daly spočítat, přátelé.
Typickým příkladem pokročilé technologie jsou mobilní telefony, které se ve většině případů v roukou malých dětí mění rychle ve zboží pro sběrný dvůr. Ne že by někteří rodiče nehledali záminku k výměně svého letitého bezdrátového ucha, ale někdy je odchod opravdu nepříjemný, zvláště, když se po pozření a vyvrhnutí telefonu neodporoučí jen mikrofon nebo reproduktor, ale rovnou celá elektronika, která na nápor slin či mléka a zubů prostě nebyla připravena. O vlivu dětské mechaniky není potřeba příliš dlouze diskutovat. Má neuvěřitelnou destrukční sílu, která se ani tak neskrývá v samotné síle síly, jako spíše v záludnosti jejího použití a v množství opakování zdánlivě neškodného úkonu.
Podobný osud čeká také dálkové ovladače, které jsou v dětských očích od mobilních telefonů těžko rozlišitelné, ale často barevně atraktivnější (ano, nejlepší obrana proti dětské radosti je šedivá barva), takže se obětí stávají skoro stejně často, jako cokoli co jásavě svítí, nebo ještě lépe bliká a co rodiče používají. Typicky např. myš u počítače, kde vynález optických snímačů jistě potěšil nejedno dětské srdce. Pokud již máte to štěstí, že vaše myš je bezdrátová, jistě ji často a rádi budete hledat zdechlou po celém bytě. U drátových je do jistého věku jistá pravděpodobnost, že zůstane připoutána k počítači, ovšem značně záleží na jeho hmotnosti a odolnosti USB konektoru, takže moc na to nesázejte.
Značnou část zodpovědnosti za nedokonalosti na sobě nese i tzv. softwarové vybavení. Jak již zmíněno v úvodu, neexistuje v dnešní době zřejmě operační systém, který by přežil start bez újmy na zdraví, pokud se během startu nachází na klávesnici nenechavé prsty. O mechanismu zamykání klávesnic a obrazovek pak lze napsat samostatnou kapitolu, kdy jeden nejmenovaný OS i při zamknutí "obrazovky" dokáže měnit nastavení nejrůznějších parametrů od pomoci v mateřství až po velikost písma, nemluvě o verzi W7, která zatvrzele při patlání po klávesnici pouští na zamknuté ploše Notepad. Když pak přijdete k takovému "zamknutému" PC, které bylo poctěno návštěvou malého zvědavce, strávíte několik desítek minut vypínáním funkcí, o kterých ani netušíte že váš počítač má, jako je hlasový výstup, lupa nebo automatické nastavení intenzity podsvícení v závislosti na okolních podmínkách, které buď vymyslel nebo implementoval někdo zcela rozumuprostý, dále mazáním kilometrových hesel a po konečné přihlášení přes všechny tyto podpůrné prvky ještě zavíráním několika desítek instancí Notepadu. Schopnost připnutí na jiného uživatele, či vypnutí zamknutého PC je již jen třešnička na dortu.
Velkou radost dětem dělají i vypínače všeho druhu, ať už ty vybavené z nějakého zvrhlého důvodu diodou či doutnavkou, či jen takové, které prostě cvakají. Takový vypínač totiž musí mít zvrhlou radost z každého sepnutí a nového drobku, jinak si jejich pošetilou svítící a cvakací touhu nedovedu vysvětlit.
Za zmínku jistě stojí u kuchyňské spotřebiče, jejichž všechny prvky by měly být konstruovány a testovány na zavěšení předmětu o váze alespoň 20kg bez újmy na funkčnosti či nadměrného opotřebování. Stejně tak je potřeba upozornit na zcela nesmyslné používání ostrých rohů a designových serepetiček, které jsou nepřirozeným vetřelcem dětského potácivého světa stejně, jako kříže kolečkových židlí či dveře, které stále akorát překážejí v rozletu. Největším potěšením dětského světa jsou pak schody, jejichž zdolání směrem vzhůru je neodolatelnou výzvou, ovšem již nikdo nemyslel na to, jak se takový malý alpinista dostane také dolů bez boule.
Velkým lákadlem jsou také média, ať už papírová nebo datová. Papírový výrobci, evidentně nepočítají se zhoršenou motorikou malého čtenáře, který tak, touže po shlédnutí obsahu daného média, musí z něj učiniti salát, jinak stránky nelze pohodlně obracet. U datového média typu CD pak zase malý filuta hledá, kde vlastně ta data jsou. A tak CD po konečném vybalení, osliznutí a prozkoumání duhového efektu uloží na zem v naději, že se z něj neustálým pobíháním přes něj přeci jen něco zajímavého vylíhne. Efekt je však většinou spíše opačný, neboť médium se stane nečitelným i pro rodiče.
Za ne příliš šťastné lze považovat i řešení koupelnových součástí, zvláště pak vany, která neumožňuje neustálé vbíhání a vybíhání doplňované přelézáním. Omezování cákání pak již zavání téměř omezením osobní svobody. Konstrukce sprch je pak zcela nevhodná k pití a kohoutky ve stávající formátech jsou dobré tak na výrobu modřiny. Nevhodnost konstrukce záchodových mís je pak přímo do očí bijící. Díra plná vody za tak vysokým okrajem, se kterou si rodiče navíc neustále chodí hrát místo mne, je totiž dítětomagnetem.
Na závěr tedy jen malé shrnutí: dnešní doba na děti nemyslí. Obecně. A výsledky se dostavují.