Liberem do P, P, R, P... aneb Francie dobyta
Když se chcete na jaře, po studené zimě a zmrzlém jaru, jet ohřát, co lepšího vás může napadnout než jet na jih. Normálně stačí málo, mezi např. Libercem a Prahou je většinou teplotní rozdíl plus 2C. Tedy plus to je, když nechcete v Praze dělat sněhový okruh pro běžkařské závody. Jezdit ovšem jen do P...rahy by byla nuda, takže když už do Prahy, tak při té příležitosti ještě do M...ělníka, P...oděbrad a R...akovníka. Nemyslete ovšem že jsme nemysleli ještě dál. Mysleli. Mysleli jsme dostat se Liberem až na kraj světa do P..rovence. A o tom to celé bude, takže popořadě.
Začalo to Mělníkem. Návštěva Mělníka byla účelově spjata s návštěvou ZaSME - Zahradnické školy Mělník, za účelem očumování, neb zde měly probíhat zkoušky Evropského Stromového Pracovníka. Zájemců o tento praktický titul zřejmě dorazilo tolik, že zkoušky se ze dvou dnů zkrátily na jeden, čehož důsledek byl, že jsem sice do Mělníka dorazil, ale den druhý, kdy už se nic nekonalo a nikdo tam nebyl. Prohlídka Mělnického zámku a promenády zrekonstruované z evropských fondů byla jako náhradní program přijatelná. Hřeb dne ovšem měl teprve přijít. Cestou z Mělníka do Suchdola (jasně toho v Praze) jsem potkal šutr. Tedy šutr potkal okno přední mého vozu, a to tak, že jsem zbytek dne sháněl autosklo servis. K mému překvapení jich je jak střepů. Pojišťováci si rvou vlasy, výrobci autoskel se diví proč jsou čechy skločernou dírou. Kdo zná stav našich silnic, nediví se a nemá si co rvát. Tedy odjezd za dva dny, z nichž dva jsou víkend s pavoukem velikosti palce nemožný, neboť sklo na Libero během jednoho dne nikdo nesežene. Ve dvou sklenářstvích to odmítají zalepit, neb zeje díra v zóně zvané výhled řidiče. Sázeje na to, že vyměknu a objednám sklo za pětinásobek ceny lepení a strávím 4dny v P čekáním na sklo. Již to tedy vypadá, že místo do PRP se pojede do PRD.... Odvolá se hlídání, výměny peněz a obvoláme všechny známé i neznámé kvůli čelnímu sklu, čímž se nám zákonitě v následujícím měsíci musí sejít skla aspoň 3. V sobotu ale přeci jen zkusíme cestou do P ještě jednoho autosklenáře, který to s klidem zalepí "i když se to nemá", čímž se opět celá situace přešaltuje na původní kolej.
V P se rekreačně probere část ořechu a část lípy, která městu roste do kabelů a majitelům do zahradního domku. Následující den se cestuje do R, kde se seznámíme se soukromou nemocnicí s.r.o. návštěvou babičky na chirurgickém oddělení, kde si léčí úraz způsobený po seskoku padákem... skoro. Následuje zájezd do Žehrovic s doručením celoročního čtiva. Uslintáním k smrti končí pracovní zastávky a s muškou zalitou ve skle a spoustou much na skle vyrážíme vstříc zážitkům. První zastávka má jméno Kobylka. Je to kemp u Berounky. Rodinný podnik s rodinnou obsluhou, ale víceméně zcela prázdný. Ubytování je za hubičku - tedy zdarma. Majitelka nás jen zve ať přijedeme v létě. Čeká nás první noc v nové lůžkové úpravě Libera doplněného o matraci a záclonky. Vzhledem k našemu přehnanému optimismu co se zateplení spáčů týče (mistr si vzal jen pyžamko a spacáček) klepeme první noc kosu s hýlem. Venkovní teplota určitě v noci nepřelezla 10C a spacáky s komfortem 2 až -5C z ultra mikrovlákna opět dokazují, že jsou víceméně k ničemu. Bohužel peří zůstalo doma, jedeme přec na jih.
Kobylka je ale opravdu kouzelný a v tuto dobu i klidný kemp v mohutné zákrutě Berounky. Po raním čaji nabíráme kurz P...lzeň, kde nutno nám dohnati resty způsobené epizodou s oknem a epizodou se zimou. Cestou ještě necháme převážit pneumatiky, ale jako obvykle zbytečně. První rest napravujeme přeměnou korun na ojra, druhý nákupem deky. To se ovšem ukázalo být celkem oříšek, neboť plzeňská centrální obchodní centra plná butiků deky nevedou. Nezbývá než zkusit najít obchodní zónu Olympia, na okraji Plně, kde již dříve prověřeno vyskytuje se i zboží běžnějšího charakteru.
Dálniční sjezd na Olympii je znám svou záludností, která i tentokráte si vybere daň "zase sem to přejel" a zajížďku 10km k dalšímu sjezdu. Deka je ulovena v hyperalbertovi a konečně nastává přesun do prvního vzdáleného cíle v cizině.
Cíl má jméno Starnbergersee pod Mnichovem ve svobodném státě Bavorsko. Počasí stále chladné sice nepřeje rekreování, ale pro cestování vhodnější jest než vedra velká. Cestou poctili jsme návštěvou mého bývalého chlebodárce, kde jsme vyzvedli skládací Esku, která mně byla jest dopravním prostředkem v dobách mého zde bydlení. V předvečer dojeli jsme neobtěžováni na každém metru reklamami a billboardy silnicemi se značením, které téměř nepotřebuje mapy do kempu Hirsh u Starnbergersee. Kemp jest to byl ve všem punktlich, jen na recepci nikdo nebyl, obsluhu bylo nutno přivolati přístrojem původně Bellovi vlastním. Ta nám přidělila magnetickou kartu ke vstupu do podzemí plného sprch, toalet a prádelen. Vše zpoplatněno jak se patří automaty všeho druhu a technických dokonalostí. Nemluvě o vstupném do kempu za 17ojr. Jak psáno - kemp hezký, leč trochu sterilní, procházka podél jezera též hezká s pravidelně rozmístěnými grilovišti a značkami "zde se můžete bavit". I dotěrný hmyz se zdržoval v pravidelných rozestupech na místech k tomu určených. Tak to jest Německo.
V Německu jsme zakotvili i další den, po poněkud již hektičtější jízdě, která má jeden překrásný a podstatný detail. Když jsme se totiž chystali překročit hranice spřátelené země Švýcarsko, která nám stála v cestě do země zaslíbené, zastavili jsme ještě u tankstelle zakoupit místní mapu "Alpi" s měřítkem umožňujícím o něco lepší orientaci. Při té příležitosti hlava sedící na sedadle spolujezdce nadhodila, jen tak pro pobavení, zda náhodou země Švýcarská nevyžaduje od cizinců na jejich území prokazování se pasem? Závěr porady s nejvyšším štábem zněl jasně. Vyžaduje. Tím došlo k závažnému narušení plánu přesunu, neboť pas samozřejmě nikdo s sebou neměl, protože už ho ani dlouho neviděl. Nezbývalo tedy než spřátelenou zemi objet po hranicích Bodamského jezera. Podle množství prostředků, které tak činí, je zapomenutí pasu zřejmě velmi běžná záležitost. Cesta naše tedy ubírala se místo na jihozápad na severozápad, následkem čehož došlo k vytipování nevinné oblasti kolem jakéhos rybníku Titisee k přenocování. Ke zděšení celé posádky se jezero Titicaca stalo zřejmě vyhledávaným odpočinkovým místem celého jižního Německa. Těžko si totiž jinak vysvětlit množství ubytovacích zařízení a to i rozestavěných a praktickou neschopnost dosáhnout břehu jezera bez překročení značky "eintrit verboten, zde je krakonošovo". Kemp nad jezerem opět vypiplaný a také cenově stejný jako ten předešlý. Nic naplat, němci to prostě mají vychytané. Ranní procházka druhého dne nás přesvědčila, že region, jako ostatně mnoho dalších, je zasvěcen především rekreaci německých důchodců, provozujících jogging a nordic walking, což jest v ostrém kontrastu s rekreací těch našich v panelových sídlištích. Zde odehrálo se i další důležité rozhodnutí naší výpravy. Tachometr ukazující přes tisíc najetých kilometrů od opuštění rodné hroudy, zvětšující se vedro (značně snižující komfort cestování), únava vodiče a lehký propočet říkající, že absence pasů a silniční trápení znamenají, že do P bychom dojeli nejdříve za další dva až tři dny, což by znamenalo strávit dovolenou mezi svodidly (nezapomeňte to vynásobit dvěma!), vedly k rozhodnutí do P nejet. Francie ale musí být dobyta. Pozornost se tak upřela do lokalit bližších naší poloze, a to do pohoří Vosges.
Pohraničí německo-francouzské vyznačuje se značnou schizofrenií, neboť jedná se zřejmě o území o které se dlouhá léta přetahovalo Německo s Francií ale nakonec připadlo "vítězům" nějaké té světové vojny. A tak názvy jsou německé, ale hlavy francouzské. Je to celé takový kočkopes s čímž jsme se nechtěli spokojit. První čistě francouzské nám tedy přišlo právě pohoří Vožéz
Zde nutno jest zamysliti se nad povahou věcí německých a fracouzských. Osobně nazývám němců japonci Evropy. Od nich mnoho vědění vynálezů i výdobytků pochází. Naproti tomu francouz jest čechu povahy bližší. Vyznačuje se to tím, že i zde vše konáno jest, jen když to či ono na hlavu padá, vše na háku jest a s ničím, krom vlastního pohodlí mnoho se nezaobírá. Nutno ovšem znáti, že francouz již mnohem déle tomuto holduje, a tak dokonalost v tomto je mnohem dále než uspěchanost naše česká, kolorovaná pseudozbohatlíky neuvědomujících si skutečných kvalit života, které neskrývají se toliko v hromadění statků. Konec zamyšlení.
Poučeni rychlokurzem francouzštiny BBC a vyzbrojeni praktickou konverzací z 60. let, nebáli jsme se ničehož a zamířili do srdce hor, kde mapa slibovala nejvíce atrakcí a kempů. Přes piktogramy stanů už se do mapy nedostal název tohoto centra turistické pohostinnosti. Vzhledem k jeho nevyslovitelnosti běžným obyvatelem většiny států Evropy, lze souditi, že se do mapy nedostal úmyslně, aby turistu nezastrašil a neodradil. Xonrupt-Longemer byl okamžitě po příjezdu misionářsky překřtěn na Xapatan. Po prvních pokusech o aplikaci vybraných větiček v praxi, potupně jsme přistoupili na domluvu v jazyce německém. Naší větě "Jaký je rozdíl mezi francouzskou ústavou a ústavou československé socialistické republiky?" /viz konverzace str. XX/ domorodci nerozuměli, lid v těchto oblastech je zřejmě značně prostý a hlubších filozofických debat neznalý. I jednodušší věty jim činily komplikace a tak jsme filozoficko-sociální kontakt nakonec omezili na pouhé objednávání služeb spojených s nocováním a pohostinstvím.
Okolí jezera Lac Longemere byl nám první krajinou zprostředkující zážitky z franckého značení cest turistických. Jest všem dobře známo prosté české značení barevným pruhem, což pro Francouze nemá dostatečných nuancí. A tak krom barev Office de Tourisme označuje cesty lesy a loukami ještě kombinací jejich s nejrůznějšími tvary - křížky, trojúhelníky, kruhy či kolečky a šipečkami - co hrdlo ráčí. Mnoho-li cesta potrvá jest značeno (povětšinou) údajem času, což má svá pro i proti, stejně tak jako značení vzdálenosti. Ať tak či onak, kroky váženého turisty neumí vogeské značení vésti mnohdy v obou směrech, ale ukazuje jen směrem k pamětihodnosti hodné pozornosti, či prostě k další značce, ale již nikoli kam vaše tělo dopadne půjde-li po značce od pamětihodnosti. Průzračná jezera v této krajině netrpí přehnanou oblehlostí, nicméně kempů rozkládá se zde též jako much. Většina cest od nich nenechá vás na pochybách, že jste v údolí ze všech stran obklopeni horami, neboť vedou téměř výhradně do kopce.
Další událost hodná pozornosti nastala od objevu, že i v regionu Vogeských hor se nachází jardin. Jardin jest místo u nás zvané zahrada, ovšem zde připomínající spíše zahrady botanické. Tam kde nejhlubší je les, objeví se najednou stěna z habru a za ní zahrada s dvacetiletou zábavou. Svým obsahem tento kus zemské hroudy výrazně snižuje entropii okolního vesmíru. Míra jeho uspořádanosti je totiž nevídaná. Ač celek vypadá přirozeně a vytváří dojem staré zahrady, není zde mnoho stébel trávy, které by nepoznamenala lidská ruka za účelem jejich ohnutí. Zde zahradníkovo srdce musí plesat, vidouce množství umu a důmyslu vloženého do 4000m2, na kterých lze strávit ne jen celé odpoledne a stále budete objevovat nové tvary, zákoutí a kompozice. Nemluvě o tom, že se jedná o živoucí organismus, který mění svůj vzhled ze dne na den. Žádný z moderních zobrazovacích prostředků nedokáže zachytit jediné rozhlédnutí po tomto prostoru. Fotografie jsou jen záblesky a film je příliš plochý ať již barvou či hloubkou, nemluvě o množství zvuků proudících společně s vodou skrz zahradu. Pokud přesto chcete něco z toho neuměle zachytit připravte si množství baterií a neomezenou paměťovou kapacitu.
Zlatým hřebem celé návštěvy Francie, státi se měla návštěva restauračního zařízení. V Xapatanu sice hodně jich bylo, ale jednak sezóna v tomto koutě světa ještě nezapočala a druhak francouzský životní rytmus má jinou strukturu než ten náš. Restaurace nejsou zde otevřeny celé dny, ale večer až na večeři. Do té doby se posedává a vykecává v barech a kafeteriích. Krásný zvyk jest i čas vydávání čerstvého pečiva označený na dveřích pekáren, ale to jsem odbočil. Protože tedy v městě všechny restaurace měly dveře na dva západy, skončili jsme nedaleko našeho ustájení v restauraci kombinované s barem, která měla bar otevřený a v restauraci.. stejně nikdo nebyl. Jen dva Česi. A to byla vám radost. Podnik evidentně v rukou držela babička, která zřejmě jediná ještě vládla jiným jazykem a to německým, byť lopotně a hlavně již neměla, ošlehána věkem, studu jako zbytek rodinného personálu. Objednávka tedy po malém nedorozumění, že nechceme mluvit česky ale že jsme z Čech a můžeme mluvit německy, nakonec proběhla. Protože jídelních experimentů už jsem si při svém cestování užil dostatek, konzervativně jsem si objednal pizzu. Spolujedkyně, chca vyzkoušet něco, co v jídelníčcích u nás nenachází se, vybrala tarte flambe v domnění, že to bude něco flambovaného. A vážení obě to byly pizzy. Tarte flambe je totiž v podstatě jen původní francouzské označení pro stejný typ jídla, jako pizza, jen se zase jako na potvoru neuchytil a všichni tomu říkají po italsku. Desert je pak naštěstí francouzský, takže objednávka zmrzliny proběhla tak nějak podle plánu, jen mimo sezónu nemají pistáciovou. Ještě jednu věc již světácky jsem znal z francouzských podniků. Číšník s placením nepospíchá a pokud neřeknete, že chcete platit, účtu se nedočkáte. A tak jsem se spolu s BBC připravil a ostříleně ho vyzval "ladision, svp" i když na to SVP uz mi moc nestačil dech - prostě neumím u francouzštiny správně dýchat. Pak už jsem jen v restauraci zapomněl klobouk. Ten nám druhý den cérenka radostně přinesla, když už jsme odjížděli a jen si fotily do památníku jídelní lístek. Šťastná to náhoda, šťastná to země.
Tím né že by naše putování skončilo, ale unavenost řízením a došlá bateriová i paměťová kapacita fotoaparátu, přerušili tok myšlenek ovlivněných francouzským prostředím. Nelze však na závěr nezmínit typicky francouzskou sýrovou pomstu, kterou jsme jako suvenýr přivezli příbuzným a známým v hermeticky uzavřených pytlích. Jistě nás proklínají ještě dnes... naši popelnici už naštěstí vyvezli.