A co otcové?
Nedávno jsem četl kdesi článek ve kterém bylo zmiňováno, že muži, kteří jsou otcové, mají podle jakési studie provedené na 160 tisících mužích o 18% méně infarktů a mozkových příhod. Vědátoři došli k závěru, že je to nejspíš tím, že muži otcové o sebe více pečují, neboť je postihla jakási záhadná vyšší zodpovědnost. Proberme si tedy den jednoho takového otce.
Vstává, když ho děti probudí, následuje dvouhodinová ranní zábava z dětmi, v horším případě po tmě/do rozednění i déle. Snídaňové, mycí a převlíkací rituály, obstarání domácích miláčků, vše jak má být. "Snídani" sní za pochodu, mezi likvidací rozlitého kakaa a spouští omylem převržené misky kočičích granulí. Následně přichází žena vyspalá/nevyspalá, což mu umožňuje odpoutat se od všednodenních starostí a věnovat se práci ať už fyzické (rozhýbání zamrzlého auta) či duševní (kolik ujedu na výpary v nádrži, než budu muset auto tlačit). Po 6-12 hodinách práce, (spíše) více či méně stresující, handrkování s kolegy/lidmi, vymýšlení krkolomných řešení nesmyslných požadavků dalších "must have" feature toho či onoho kola, vrací se domů (nezapomene koupit něco čerstvého pečiva, neboť to pravidelný týdení nákup obsahuje pouze v omezené míře). Doma poplatí složenky, které za poslední den přišli, sní, co kde děti nedojedli, provede gymnastiku s dětmi, zleje a vytře celou koupelnu, magicky během hodiny uspí hady, vyslechne si kolik který bobeček vážil či přibral a kde má jaký prdík. Následně do noci zachraňuje svět prací pro různá sdružení, či rozdáváním rad nešťastníkům, kteří si smazali strašně důležitý adresář plný filmů postahovaných z netu. U toho medituje, jak by co mohl udělat lépe a kde ušetřit měsíčně stovku v záhadně narůstajícíh nákladech domácnosti. Následně, pokud na něj zbyla ještě teplá voda v bojleru, se (1-3x týdně) osprchuje a upadne do postele (6x týdně - není to překlep, 1x totiž usne už někde jinde), kde již pochrupuje/čte si žena (podle stavu ve kterém je). Z postele každou chvíli poslouchá mlaskající mimi, nebo běhá po tmě hledat zatoulanou flašku do vedlejšiho pokoje. Po dvou měsících takovéto spánkové a jiné deprivace si kdysi myslel, že se to nedá vydržet, po několika letech stále drží.
Všimněme si, kolik času muž věnoval sobě, kolik času relaxoval nebo strávil sociálním životem. Kdyby se k němu nepřitulito dítě omámené spánkem byl by na tom hůř než za svobodna. Se ženou se potkávají akorát hlavami, když sbírají poházené hračky. Za mužem nechodí kamarádky, popovídat si jak jde život, kolik nakojil, jestli ho nebolí záda (bolí, ale nic neříká), jestli mu nejsou malé kalhoty, jaký byl porod, který dudlík je nejlepší nebo kde mají jaký pěkný nový model auta. Nikdo mu nenosí dárky a nechodí mu pomáhat či hlídat děti, protože když je doma, žena už žádné hlídání přeci nepotřebuje; nemá celý den na to, aby oblékl děti a vyřídil co vymyslel, aby ušetřil či vydělal stovku navíc (proto se taky za jeho asistence děti neoblíkají hodinu, ale 2 minuty), nebo opravil profukující okna - všechno to musí stihnout v době kdy děti přes den spí a to pokud možno tak, aby je neprobudil ani vrtačkou. Nikdo neocení, že jeho přičiněním děti sice nepřibýrají 200g týdně, ale naučili se sami spát v postely, nepotřebují dudlík, chodí na nočník (mimochodem: již před rokem, bez velké slávy, vylil tatínek milióntý nočník bez nehody), umí vzit do ruky kladivo a nezabít se, umí chodit po schodech a přes hrůzostrašné prognózy babiček se nic hrůzostrašného nestalo, umí si čistit zuby nebo se i svléct a obléct, chápou číslice, nebo to, proč je dobré, že si pejsek nesnědl syreček než šli na poštu. V přátelských debatách žena oslavuje narůstající schopnosti potomka, muži se málokdy přizná víc než genetická zásluha. Nechme stranou, že děti mnohdy lépe poslouchají otce, protože když jim něco zakazuje, řekne proč a trvá na svém, místo používání planých výhružek. Ale to je zase spíš o tom, že naše společnost automaticky předpokládá, že každý umí být rodič, takže se nic takového nikde neučí (na druhou stranu buďme rádi, že se do toho stát míchá jen minimálně). Faktem je, že život vás naučí nejlépe a u dětí to platí doslova.
O frustracích jiného druhu snad není ani třeba psát, protože se o tom nepíše nikde, je to veřejné tajemství. Schválně si najděte na internetu téma, jak muži snášejí těhotenství a kojení, najdete kvanta ženských webů plných zdrobnělin a romantických povídaček, jak si má tatínek v klidu zacvičit s miminkem. Ten kdo to psal asi neví, že kojenec buď spí, nasává manu, nebo řve protože ho bolí břicho. A pokud si tatínek náhodou chce protáhnout aspoň záda, v tu ránu mu skáče po břiše dítě, vrní na něm kočka, oblizuje ho pes a z akvária na něj skáčou rybičky.
Po několika letech pak přichází odbobí, kdy se děti konečně o sebe v zásadě postarají sami, ale v tu chvíli nastupuje školní docházka, kdy čas strávený původně převlíkáním se transformuje na čas strávený nad sešity počítáním opiček a mozkuprostým opakováním učebních blábolů bez povolení vyjádřit vlastní úsudek, dále nemoci a v závěsu puberta.
Nevím tedy, který vědátor, vymyslel ten závěr o tom, že o sebe otcové více pečují.
A na závěr vousatý vtip, který se neodmyslitelně vkrádá každý den do mysli takového zdravého otce: Ten kdo je denně pilný jako včelka, pln energie jako býk, pracuje jako kůň a večer je utahaný jako pes, by měl navštívit veterináře, protože je pravděpodobně VŮL!