Jedno malé jihočeské
V mladí jsem léto trávíval v jednom malém jihočeském městečku. Bylo to ospalé lázeňské městečko s pár tisící obyvateli, kde čas plynul pomalu a lidské životy měli tempo kapra. Místní, stejně tak jako přespolní, používali jako hlavní dopravní prostředek kolo, na kterém zvládali uspokojovat většinu svých potřeb, protože placatá krajina k tomu přímo vybízí. Byly to staré hajtry, často bez přehazovačky. Lidé na nich pomalu šlapali i za deště, na řidítkách pověšená taška se klimbala ze strany na stranu, v jedné ruce deštník... zdejší malebné náměstí oplývalo různorodými krámky - bylo tam železářství, elektro, prodej gramodesek, obuv, hračkárna, papírnictví, lékárna, samozřejmě nechyběla cukrárna, prodejna potravin, hotel, kino, divadlo, dvě na tu dobu luxusní restaurace a.. tuzex. Zapomenout nesmím ani na městskou věž s vyhlídkou. Rád jsem chodil od výlohy k výloze, od krámku ke krámku, nasával vůně nového zboží, procházel železářství, s hromadou serepetiček, nebo okukoval gramo desky a kazety na které jsem stejně neměl. Na předměstí byla kasárna, holič, pekárna a hospoda U báby, kam jsme chodili dědovi pro pivo do džbánu. Zmrzlinu prodávali na pár místech ve městě. Zdejší pytlíkové mléko mělo jinou chuť než naše, čerstvé pečivo pro které nám děda chodil každé ráno nemělo chybu, Pribináček byla vzácná lahůdka. Vrcholem pak byly zákusky z Malého cukrárny, které do dnes hledáme a nenacházíme a chrakteristické marcipánové figurky. Po celém centru voněl pivovar, který je součástí městských hradeb. Chodívali jsme tam na exkurze.
U místního sídliště o 4 panelácích, které zde vyrostlo v posledních letech a mělo neotřelé fasády obložené hliníkovým trapézovým plechem vzniklo první nákupní centrum se 4 obchody (potraviny pramen, drogerie-hračky, hospoda, trafika či tak nějak). Vedle sídliště bylo autobusové nádraží, kam jezdilo pár autobusů denně. Do centra to bylo doslova pár minut. Vedle autobusáku byla afaltová plocha, něco jako parkoviště, kam jsme chodili hrát tenis, pak díra, zarostrlá a plná vody, vedle obrovský lázeňský park komunisticky velkolepých lázní pojmenovaných po slavném ruském křižníku a za ním byl rybník s písčitou pláží, který byl rájem mládeže, přiléhala k ní totiž i plážová diskotéka... Už během našich let se z díry, kam jsme s dědou chodívali lovit ryby a raky, nebo střílet ze vzduchovky, stala sportovní hala a stadion, vedle vyrostl nový hotel poplatný době vzniku - tvarem měl připomínat lodní nástavbu, ale bylo to spíš ošklivé. O něco dál od předměstí bylo vlakové nádraží. Jako děti jsme tam jezdili pozorovat cvrkot - vůně pražců a téru, pískající brzdy vlaků, překladače uhlí, pytle s poštou a samořejmě přeprava kol.. nádraží mělo vlastní udržovaný miniparčík ve kterém byla miniatura jakéhosi českého hradu, kterou jsme chodili obdivovat. Chodili není správný výraz.. všude jsme jezdili na kole. Měli jsme projetou každou díru, pěšinu, cestu i silnici, na sedacích kostech mozol a na podrážkách obtištěné pedály. Kdo měl tři kolečka na přehazovačce byl borec. Kola se po návratu dom prostě věšela v domě v místnosti za vchodem, nebo byla ve sklepní koji a z domu se chodilo s kolem v ruce. Lázeňský park s odpočívadly krytými stromy byl pro nás dráhou i tělocvičnou. Za rybník, na "tajné" místo, jsme jezdívali hrát špačky - dnes už asi nikdo ani neví, co to je. Cesta kolem Světa pak již chtěla celé muže, stejně jako přeplavání rybníku na druhou stranu a občas i zpět.
Zážitkem ale byla už samotná cesta na jih - celá rodina se vlezla s veškerým harampádím i peřinami, do vozidla východoněmecké provenience T601 kombi, kde vzadu ještě nebyly ani pásy, jen lavice s neomezným počtem cestujících. Cestovalo se rychlostí 80km/h, skoro celý den, bez klimatizace, zato jsme hráli na počítání protijedoucích aut a psovi na hlavu dávali mokrý hadr, aby se nepřehřál. Jeli jsme silnicemi lemovanými stromořadími tvořícími doslova tunel kolem cesty. Cesta dnešních dnů je sice také zážitek, ale zcela jiný - zácpy, bouračky, rozžhavené silnice, torza stromů umořených solí a auty která se nevejdou dvě vedle sebe na silnici a tak ukrajují další kusy krajnice, která sto let patřila stromu. Ano cesta nebyla rychlá, ale ani nepříjemná, jelo se tam na dlouho neb nebylo dál-nic - což je velmi výstižné označení těch dnešních silnic.
Pak jsem zde mnoho let víceméně nebyl - ne že bych úplně ztratil kontakt, předsi jen to bylo rodné město jednoho z rodičů a stále jsme tu měli příbuzné, známé a nemovitosti, později už jen hřbitovní místo. Začal jsem se sem vracete až v posledních letech. Na předměstí už před časem vyrostla v docházkové vzdálenosti prodejna Penny po které místní volali, autobusové nádraží se přesunulo dál od centra blíž k vlakovému, jehož význam ale velmi vybledl. Když jsem tam byl loni, už tam nebyla ani poštovní schránka a poslední místní zaměstnanec nám vysvětlil, že poštu už vlaky dávno nevozí. Koleje zarůstají, v budovách nádraží se v lepším případě usídlily různé firmy, v horším chátrají, z posledních sil dýchá miniatura hradu.
Změnilo se toho hodně. Už v předchozích letech bylo znát, že turismus se stává převládajácím fenoménem. Z běžně žijícího městečka, které přes léto trochu nabobtnávalo o lázeňské hosty, se stává turistický vřed. Po loňském mizerném roce je to letos opravdu zběsilé. Městečko praská ve švech, z centra zcela zmizeli běžné obchody, potkáte tam jen restaurace, kavárny a cukrárny. Pokud potřebujete žárovku, nebo šroubek, musíte sednout do auta a objet různé konce města. Podle toho to pak vypadá, pro auta není kam šlápnout, parkuje se naprosto všude, už je parkoviště i z hřiště s U rampou, na benzinove pumpě není kde zastavit, aby se člověk mohl vyvenčit, jezdit na kole je o život. Přesto, jakmile vysvitne slunce, ulice jsou přecpané cyklo turisty na (elektro)kolech za desitky tisíc v plné cyklistické, na každé zdi vysí cedule "neopírejte kola", u každého průjezdu je "cyklisto sesedni z kola" nebo "zákaz vjezdu cyklistů", u kdejaké loučky "soukromí pozemek, vstup zakázán". Podél silnic a zvláště u odpočívadel, či křižovatek turistických cest je mi zle... nasráno, nablito, hromady odpadků a všudypřítomné vlhčené ubrousky (kdo tohle vymyslel pro hygienické potřeby, měl by viset). Vítejte v CHKO. Svobodná krásná krajina zmizela pod náporem turistů... ve městě vyrostl Kaufland, rozpadla se síť malých prodejen, všichni jezdí za nákupy autem. Zmizela regionalita a jedinečnost potravin, protože řetězce prodávají všude stejný sortiment - jihočeské mléko koupíte po celé zemi a stejně je to obdobný trvanlivý UHT prefabrikát jako jiný, zmrzlinu a další sladkosti vám cpou na každém rohu, zcela ztratili punc něčeho vzácného. Místní pivovar se modernizoval. Není tam na co chodit koukat - celý proces výroby piva je zavřený v nerezu, jen na konci z toho padá normovaný mok s pěnou.
Z bydlení v domcích kolem centra se staly penziony, apartmány a priváty, místní se odstěhovali. Po hrázi rybníka se nedá projít bez kličkování mezi cyklisty. Bufety a restaurace jsou doslova obložené od 11 do 15, bazén praská ve švech... jen pláž zeje prázdnotou. Lidé mají strach koupat se v přírodní vodě. Písek zarůstá, břeh opanovalo rákosí ve kterém smrdí uhynulé ryby, listí a pil na hladině musí provozovatel rozhánět lodním motorem, jinak by tam nechodil už nikdo. Ekobio je největší zaklínadlo dnešní doby, všichni chtějí do přírody, ale přitom se bojí hmyzu, vody a vlhka. Nejsme schopni spát na seně, máme alergie na pily, vosy a včely, cákáme se chemií, aby na nás nešli komáři a nebo abychom překryly vlastní (odporný) pach, les je místem kam se chodí sr... Odcizení je zřejmé. Zavíráme se do plechových škatulí s klimatizacemi a pilovými filtry, které zaplavují ulice, otravují vzduch a odpad házíme oknem rovnou do příkopa. Je to smutné, ale automobily, které nám dali tolik svobody jsou zjevnou rakovinou. A i je viním z toho, že se toto malebné líné a přátelské město proměnilo k nepoznání. A vím co s tím udělám. I když se nepovažuji v tomto městě za turistu, už sem nepojedu. To je to jediné rozumné, co mohu udělat.