Počítače zdržují
Nemohu si pomoci, ale tento "výkřik" mne sužuje již delší dobu. Rozvinouti bych ho mohl - součastné počítače mne neustále zdržují. Ať dělám co dělám, jak se nachomítnu k počítači, něco mě zdržuje od toho co chci dělat.
Vezměme to od začátku. Nejdříve start počítače. To je hrůzná kapitola. Minutová čekání na start systému (co to sakra je systém?). Zběsilé chroupání a funění z krabičky vedle stolu, blikání diod apod. neukrátí dobu čekání ani o ň. Než se to nastartuje, nevím co jsem chtěl dělat. Pokud jsem to v mysly ještě udržel, čeká mne přihlášení. Trapné vzpomínání, co to po mne chce, jaké jméno či heslo jsem tu byl nucen vypotit. Mám-li trochu inteligentnější "systém" pak počítač již nastartoval aspoň do podoby, ve které jsem ho minule opustil, v hroším případě začíná nanovo hledání v menu, klikání, či vzývání správných zaklínadel z příkazové řádky. A to nehorázné čekání, než se objeví ona okna do světa, či aspoň (bílá, černá jak kdo má rád) plocha na kterou se dá čmárat. Obejít se všechny tyto neduhy dají tím, že se počítač, jak se tomu překydávači nul a jedniček, protože jiná čísla neumí, honosně říká, nechat zapnutý nejlíp permanentně. Jenže... jenže čas od času se TO musí restartovat, ať už proto, že aktualizace, nebo proto, že spadne, nebo prostě proto, že.. třeba ČEZ. Další jenže je taky ČEZ, jenže je to krmení pro toho bumbrlíčka, zvaného počítač. Aby mohl být zapnutý pořád, musíte ho pořád krmit a to vás stojí úsilí zase jinde, ať už elektřinu vyrábíte šlapáním na kole, šlapáním na ulici nebo rozháněním mraků. Prostě buď jak buď, zdržuje. Všímáte si, že jsem stále ještě nic neudělal?
Schválně, jak by se změnilo vaše chování, kdyby počítač byl vždy připraven a vyřizoval vaše požadavky "okamžitě". Dovedete si to vůbec představit? Nebo už máte tak zažité to věčné čekání... na otevření dokumentu, na zkompilování vašeho díla, na překopírování vašeho obsahu. A víte že čekání je relativní? Už jste někdy čekali na výsledek, který se má dostavit v přesně danou minutu. Ta poslední minuta je tak dlouhá.. a přesně tak to je s počítači. Lidé jsou zvýklí čekat. Jsou tak pružní, že přizpůsobí chod svého mozku čekání, tedy rychlosti.. ehm pomalosti počítače. Jenže od určitého okamžiku nastává problém zvaný u počítačů problém s obnovením dočasné paměti. Vypadá to asi tak, že pokud počítač periodicky neobnoví dočasnou paměť, její obsah samovolně zanikne v obrazu zkázy a chaosu. Člověk má dočasnou pamět řádově delší, přesto počítač dokáže svým zdržováním dosáhnout vypršení této paměti. A vy pak akorát blbě koukáte na konečně se objevivší okno a říkáte si - co jsem to vlastně chtěl? A to je přesně stav, kdy je počítač na vyhození. A to okamžité a bez průtahů, protože se ve vás vzedme vztek a konečně pochopíte, že vás ta mrcha jen zdržuje. Průšvih je, že dlouhodobým tréninkem, je člověk schopen prodloužit svou periodu vypršení paměti. Bohužel smutnou pravdou je i to, že tím klesá tabulková výkonnost daného jedince, protože prostě na dobu čekání hibernuje. Pokud náhodou zvládá multitasking, což při pekelném soustředění umí jen Chuck Norris, pak je to za cenu žaludečních vředů, obezity a drobků v klávesnici, protože než se to dokompiluje, dojdu něco zakousnout, ale vy koušete a koušete a pořád to ještě kopíruje a ani to nezačalo balit. A nejhorší ze všeho je když se pustí něco "na pozadí". Třeba takový antibakterius. To vás pak může trefit šlak, když začne poskakovat už i ta myš, která zůstala jako jediný ostrůvek zábavy a daly se s ní po obrazovce pěkně kreslit třeba kolečka. Ale jak začne poskakovat, je zle. A nejhorší na tom všem je, že v ten okamžik vás napadne taková hloupost jako "zabít danou aplikaci", která to strašné skákání způsobuje. Ale abyste ji našli, pustíte jinou aplikaci a ta to ještě zhorší. To už máte zježené i chlupy, které nemáte a pak to přijde. Zaboříte prst do resetu a je to.. aspoň nějaká jistota. Teď už budete čekat jen na.... přejděte na začátek tohoto článku.
A to jsem prosím ještě nezmínil naprostou neschopnost počítače pochopit "co jsem chtěl říci" nebo jeho naprostá absence empatie. Znáte tu situaci, když napíšete nějaký příkaz (s překlepem samozřejmě) či text čímž sledujete nějaký cíl, mozkem už ho zpracováváte... a počítač ho stroze nepřijme, při mimovolné opravě, protože myšlenky jsou už ne o jeden ale dva kroky dál, tam vrazíte jiný překlep a ON znova suše zahlásí "command not found", zatímco člověk by vám řekl: Vím co chcete říct. Třeba to neví, ale aspoň to zkusil... počítač nezkusí nic a pokud zkusí, je to zdaněno čekáním a výsledek je často mizerný. Co byste taky čekali od křemíkové bestie.
Ať chcete nebo ne, počítače prostě mají problém. A ten problém se jmenuje přetěžování. U organismů vede přetěžování ke zlepšování, u počítače k degradaci nebo upgradaci. Degradace je nevyhnutelná u jakéhokoli organimechanismu, který není schopen se sám vyvíjet. Upgradace je proces asistovaného vývoje počítačů. Zásadní část problému ovšem zůstává v tom, že člověk přistupuje k počítači jako k organismu, kterým není, a zatěžuje ho úlohami, které jsou nad jeho síly. Někteří zašli dokonce tak daleko, že mu pokládají otázky života, vesmíru a vůbec... a to se pak načekají. Prostě řekněme si to upřímně, o co interaktivnější je to venku, nebo jaký vynález je tužka a papír. Třeba venku: drcnete do klády a prostě vám spadne na nohu! Ne že se z půlce zasekne a začne zběsile blikat jakási dioda. Je to prostě úplně jiný druh interakcí, než vytvářejí počítače. Počítače nikdy neměli být interaktivní. To prostě někdo nezvládl...
A víte kdy mně tohle všechno napadlo? Když jsem si nostalgicky pustil starý osmibitový počítač. Ale ne proto, že by ty staré počítače byly pomalé. Naopak, ty dnešní jsou pomalé. Ty staré zapnete a je to: "1982 Sir Sinclair vas vita". Jednoduše vždy něco dělaly a když nic nedělaly, znamenalo to jediné - je potřeba reset. I to nahrávání dat z kazeťáku má svou poezii - je to do jisté míry hudba s grafickými efekty. Kam se na to hrabou dnešní přesýpací hodiny...